Proti dashboardu

Poslední dekáda provozních nástrojů byla obrovskou investicí do dívání. Datové sklady, BI vrstvy, dashboardy v reálném čase, upozorňování na všechno. Předpoklad zněl, že lepší viditelnost přinese lepší provoz. Moc se to nepotvrdilo a stojí za to ptát se proč.

Dívání není ten nedostatkový zdroj

Ve většině organizací bylo číslo vždycky někomu dostupné. Problém je vzdálenost mezi tím, že se objeví na obrazovce, a tím, že se něco stane. Měří se poradami, předávkami a dostupností toho jednoho člověka, který ví, co s tím.

Další dashboard zkrátí první metr té cesty a ani metr ze zbytku. Proto množení dashboardů tak špatně koreluje se zlepšením provozu a proto je dvanáctý spolehlivě méně užitečný než první.

Uzavřít smyčku

Zajímavá otázka nezní, co bychom měli sledovat, ale co se má automaticky stát, když tohle nastane. Takové přerámování je nepohodlné, protože si vynutí konkrétnost. „Sledovat riziko dodavatelů“ je dashboard. „Když odchylka dodávek u dodavatele překročí tuhle hranici, pozastav nové objednávky a pošli to tomuhle vlastníkovi s těmito podklady“ je systém.

To druhé se může mýlit, a právě proto je cennější. K něčemu se zavazuje. Dashboard nikdy nemusí mít pravdu, protože nikdy nemusí rozhodnout.

Kde si viditelnost své místo pořád zaslouží

Nic z toho není argument pro létání naslepo. Je to argument pro jiného příjemce signálu. Měření mířené na člověka má odpovídat na otázku, podle které ten člověk bude jednat; měření mířené na systém má být úplné, strukturované a průběžné. Když se ty dvě věci pomíchají, vzniknou dashboardy, které nikdo nečte, a automatizace, která nemá z čeho vyjít.

Test, který si interně děláme: kdyby tenhle graf zítra zmizel, rozhodli bychom se někde jinak? U většiny grafů upřímně ne.